Koncepce Nirozdělitelnosti
Československa

 

Alexander Dubček

Než se pustíme do objasnění Koncepce nirozdělitelnosti Československa, o jejíž prosazení do zá-Konů Veřejnoprávních korporací ČSSR, ČSFR i ČR/SR se postaral právě tento opomíjený opravdový hrdina našeho Československého náRoda Alexander Dubček, řekněme si něco o něm. Jeho životní osud a jeho snaha pomoci Československému náRodu je zřejmá, protože ač sám politik a komunista se ze všech svých sil snažil při každé příležitosti mařit snahy svých kolegů – politiků o útlak náRoda a lidově řečeno jim do jejich snah neustále „házel vidle“.
Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček (1892–1969) byl vyučený tesař, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Biškek v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné sovětské občanství. Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl.
Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Antonínem Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV KSČ vrátil a dosáhl ustavení takzvané Kolderovy komise. Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise. Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdce Leonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil.
Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodným kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ. Alexander Dubček vnesl do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název pražské jaro 1968. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku – v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968 se píše, že cenzura je nepřípustná. V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení.
Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný obrodný proces v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu nazvaného „Šumava“, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu 1968. Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku. To proto, že v rozporu s ujednáními tzv. Vítězných mocností po II. světové válce, vstoupila SRN v roce 1955 jako člen do struktur NATO a začátkem 60-tých let minulého století začali USA na území SRN rozmístňovat jaderné zbraně.

Ztráta politické moci Alexandra Dubčeka
Po vstupu „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 do Československa Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem pražského jara – 1968 byla federalizace Československa. Podle Zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci, který byl Dubčekem připravován již delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikly 1. ledna 1969:

 

• Česká socialistická republika a
• Slovenská socialistická republika

 

2. ledna 1969 předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele se Štefanem Sádovským. Dne 17. dubna 1969 se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák.
Gustav Husák ale potřeboval mezi náRodem velmi populárního Alexandera Dubčeka zdiskreditovat. To se mu povedlo, když byl Dubček jako předseda Federálního Shromáždění komunisty donucen 22. srpna 1969 podepsat takzvaný „pendrekový zákon“ – opatření č. 99/1969 Sb. , který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Poté, co se povedlo takto Dubčeka v očích veřejnosti zdiskreditoval, nebylo již pro Husákovo vedení problémem ho odstavit z ústavních funkcí. Na podzimním zasedání Federálního Shromáždění byl odvolán z funkce předsedy parlamentu a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ.
V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor.

Návrat Alexandera Dubčeka po roce 1989
Když během tzv. „Sametové revoluce“ 22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě, že nebude kandidovat na prezidenta republiky a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního Shromáždění.

Autonehoda Alexandra Dubčeka s velkým otazníkem
Při cestě na zasedání Federálního Shromáždění – FS dne 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážná zranění při dopravní nehodě na 88,9 km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební automobil BMW E34 535i ve vysoké rychlosti 114–131 km/h za hustého deště vlivem aquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu 1992 zemřel. Pohřben je na bratislavském Cintoríne Slávičie údolie.
Tolik oficiální verze příběhu …

 

 

Jak se dočtete v následujícím textu, lze mít důvodné podezření, že tato dopravní nehoda Alexandra Dubčeka v září 1992 nemusela být zas až tak úplná náhoda, ale že se jeho nepřítomnost na jednání Federálního Shromáždění ten den skupině nejmenovaných politiků – vlastizrádců hodila do jejich záměru.
V celku pikantní je na tom již ta skutečnost, že řidič Alexandera Dubčeka, který služební vůz v den autonehody na cestě po dálnici z Bratislavy do Prahy do Federálního Shromáždění řídil: Ján Rezník, nejen že nehodu přežil, ale ikdyž byl za tuto autonehodu později odsouzen na 1 rok nepodmíněně, za mříže díky amnestii na Slovensku nemusel.

Koncepce nirozdělitelnosti Československa z dílny Alexandera Dubčeka

 

K zastupitelské demokracii – zás-tupci po prozkoumání dějin – NI HIS-TORY – se dozvíte, že zastupitelská demokracie nikdy nemohla a nemůže fungovat – hlavně proto, že je nemožné, aby skutečně někdo představoval někoho jiného, když se NáRod neprojevuje, stává se z toho vláda opomenutím, v níž se nepatrný počet lidí domnívá, že disponuje autoritou. Zde nastává vláda oligarchie a korporatokracie. Toto zřízení, které nám bylo tajně a podvodně podstrčeno – nemá s rovností směrem k NáRodu Československému nic společného. NáRod nidostal možnost se vyjádřit.

 

Jak se můžete dočíst na další stránce tohoto Webu s názvem:
Krok ke Svabodě – Na jaké Zemi to žijeme ?
Česká republika ani Slovenská republika nejsou státy, ale Veřejnoprávní korporace – lidově řečeno obchodně-politická společnost. Na stejných základech je postavena většina ostatních takzvaných „států“ na této Zemi. Všechno jsou to Veřejnoprávní korporace, ovládané otrokářským režimem politických stran a hnutí. Tento skrytý otrokářský režim politických stran a hnutí, postavený na právní fikci – stínu člověka – občan = otrok režimu politických stran a hnutí instalovali téměř všude na Zemi naši staro-noví otrokáři – bývalé královské a šlechtické rody. Rodiny skryté před očima nás obyčejných člověků, tahají z pozadí za nitky a vodí si námi zvolené již zkorumpované nebo lehce zkorumpovatelné politiky jak potřebují.
Prostřednictvím zákonných norem nás manipulují do dluhových pastí přes úvěry bankovních domů. Řídí válečné konflikty skrze vojenské aliance jako např. NATO, ale i na první pohled rádoby dobrými činy, jako jsou dotace … ale samozřejmě jen těm poslušným a poplatným otrokářskému režimu politických stran a hnutí.

 

Československo, které vzniklo jako žido-zednářský obchodní projekt v roce 1918 nebylo z výše uvedeného výjimkou. Hej! I Československo za tzv. první republiky byla Veřejnoprávní korporace. Hej! I socialistické Československo 1945-1989 byla Veřejnoprávní korporace. Uvádíme to tady hned na začátku, abychom zanechali naivních iluzí, že jakýkoliv návrat ke kterémukoliv roku existence Československa vyřeší tu hlavní podstatu problému, tedy že žijeme jako člověci ve skrytém otroctví režimu politických stran a hnutí jako občani = otroci a nežijeme ve státě, ale ve Veřejnoprávní korporaci.

 

To hlavní, co bychom si ale měli my všichni člověci uvědomit je to, že se nám tak děje zcela dobrovolně, z naší vlastní Svabodné vůle!
Jsou to totiž občané = otroci kdo se převzetím svého korporátního/občanského průkazu svým vlastním stvrzujícím podpisem dobrovolně podřizují otrokářskému režimu politických stran a hnutí, že budou dodržovat politiky přijaté záKony, a strpí na sobě tedy člověku, který je nidotknutelný a nadán Svabodnou vůlí, právní fikci člověka, tedy občana/fyzickou osobu.

 

 

Čelověk

Stín z Čelověka právní fikce čelověka = fyzická osoba/občan

 

 

Občané žádají, podepisují a Veřejnoprávní korporace plní jen jejich přání a jejich Svabodnou vůli – rozhodnutí. To, že se tak děje z nivědomosti občanů o jejich skrytém otroctví, jehož trvání svými podpisy neustále stvrzují, že s tímto svým otroctvím dobrovolně souhlasí.

Naše několikanásobné otroctví
ZáKony, které dále zmíníme, mají sílu pomoci nám NáRodu Československému, nás a naši zem/stát z tohoto několikanásobného otroctví vyvést.

 

1. otroctví – občané/fyzické osoby jsou právní fikce/stíny člověka a jsou podřízeny – zotročeny režimem politických stran a hnutí.

2. otroctví – Veřejnoprávní korporace ČR a SR jsou členy otrokářských obchodně-politických nadnárodních organizací EU, OSN, MMF, WHO, WTO, IACA, UNIDROIT, NATO, atd., prostřednictvím kterých byly oloupeny, okradeny, jsou i nadále vykrádány, uměle zadlužovány a nyní směřovány do války s Ruskem a Čínou.

Československo, které formálně protiprávně zaniklo, se před svým takzvaným zánikem vyvázalo ze všech zotročujících spolků – OSN, RVHP, Varšavská smlouva, atd… a není členem ani novodobých otrokářských spolků EU, WHO, WTO, IACA, UNIDROIT, NATO, atd …

 

První mezinárodní právní dokument, na základě kterého vznikl územní útvar s názvem Československo, byla v roce 1919 tzv. Versailleská smlouva – dohoda vítězných mocností – Francie a Anglie po I. světové válce. V našem právním řádu byla převzata do zákona č. 217/1921 Sb. Československu je věnován VII. oddíl této smlouvy (články 81-86).

 

Německo se zavázalo uznat Československou republiku a její hranice. Československo na druhou stranu svolilo respektovat ustanovení, která by vítězné mocnosti udělaly v zájmu ochran menšin v Československu. Důležitými ustanoveními Versailleské smlouvy byly přesné definice československých hranic s Německem a Rakouskem.
Obdobných mezinárodních smluv bylo v roce 1919 přijato celkem 6. Mezi nimi i např. Trianonská mírová smlouva z 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v areálu Versailles.
Československo vzniklo jako nidělitelné.

Druhým právním dokumentem, kterým byla jasně určena nidělitelnost Československa byla Ústava Československé socialistické republiky – ústavní zákon č. 100/1960 Sb., čl.107
– celý tento ústavní zákon je stále účinný a platný !

Po 17. listopadu 1989 se o další potvrzení nidělitelnosti Československa postaral již Alexander Dubček. Když cítil, že vlastizrádní, cizími mocnostmi zkorumpovaní politici, začínají připravovat rozdělení Československa, prosadil ústavní zákon č. 327/1991 Sb. o referendu, kde se v článku 1, odst.2 píše:

 

(2) O návrhu na vystoupení České republiky nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky lze rozhodnout jen referendem.

 

Vlastizrádní politici na objednávku cizích mocností v roce 1992 provedli rozdělení Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku bez referenda našeho NáRoda a upřeli nám tak naše právo dané nám výše zmíněným ustanovením ústavního zákona č. 327/1991 Sb.
Rozdělení Československa tak proběhlo protiprávně a je tak od samého počátku niplatné.

Asi nejdůležitějším zákonem z dílny Alexandra Dubčeka, který je jeho mistrovským dílem, je zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích.
I když je tento zákon primárně připraven na osvobození občanů = otroků z otrokářského režimu politických stran a hnutí, tak se dá velmi dobře použít i na pomoc se zrušením protiprávního zániku Československa a stejně tak i pro zrušení všech rozhodnutí politiků na všech úrovních státní správy a to od 1. listopadu 1991, kdy tento zákon č. 424/1991 Sb. vstoupil v platnost. Připomeneme si spolu nejdůležitější ustanovení tohoto zákona – tj. §3 a §5:

 

 

§ 3 (1) Strany a hnutí jsou právnickými osobami. Státní orgány mohou do jejich postavení a činnosti zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích. (2) Nikdo nesmí být nucen k členství ve stranách a hnutích. Ze strany a hnutí může každý svobodně vystoupit. (3) Nikdo nesmí být omezován ve svých právech proto, že je členem strany a hnutí, že se účastní jejich činnosti nebo je podporuje anebo že stojí mimo ně.

 

V tomto §3 je pro nás člověky nejdůležitější odst.3) , kde je nám všem dána možnost jít mimo ně, tj. pomocí jejich zá-Konů odejít z otrokářského režimu politických stran a hnutí do našich Konů.

 

§ 5 (1) Strany a hnutí jsou odděleny od státu. Nesmějí vykonávat funkce státních orgánů ani tyto orgány nahrazovat. Nesmějí řídit státní orgány ani ukládat povinnosti osobám, které nejsou jejich členy.   (2) Strany a hnutí nesmějí být ozbrojeny a nesmějí zřizovat ozbrojené složky.   (3) Strany a hnutí mohou být organizovány zásadně na územním principu. Zakládat a organizovat činnost stran a hnutí na pracovištích nebo v případech stanovených zvláštními zákony je nepřípustné.

 

§5 odstavec 1) tohoto zákona zneplatňuje veškeré zákony, rozhodnutí, vyhlášky, cenové výměry, smlouvy, prostě vše, co po nabytí účinnosti zákona č. 424/1991 Sb., tj. po 1. listopadu 1991 přijali a schválili politici a to ať již byli v parlamentu, senátu, ve vládě, v dozorčích radách nebo představenstvech státních společností VaK, pošta, ČD, ČEZ, atd. nebo na Magistrátech, městských/obecných úřadech, krajských úřadech, atd.

§5 odstavevec 2) tohoto zákona staví mimo zákon všechny ozbrojené složky – Armáda ČR/SR, Policie ČR/SR, městská a obecní policie – pokud je řídí nebo založili a spravují politici. Tyto zbrojené složky, pokud jsou řízeny politiky nesmějí svoji činnost vykonávat, mají odevzdat svoji služební zbraň a odznak na nejbližší služebně své ozbrojené složky a odebrat se domů na překážky v práci ze strany zaměstnavatele.

 

zákon č.424/1991 Sb. – právní výklad
1. díl	2. díl	3. díl	4. díl	5. díl	6. díl	7. díl

 

Do koncepce nirozdělitelnosti Československa Alexandra Dubčeka patří i ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Listina základních práv a svobod, článek 42, odst.1:

 

(1) Pokud Listina používá pojmu „Občan“, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.

 

Vzhledem k tomu, že tento ústavní zákon z dílny Alexandra Dubčeka byl vložen jako přesná a doslovná kopie do Ústavy České republiky jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod , mají všichni občané České republiky niplatné své korporátní české občanství, protože mají mít podle ústavního zákona č. 2/1993 Sb., čl.42, odst.1 korporátní občanství České a Slovenské Federativní Republiky.
Úředníci na Magistrátech, městských a obecních úřadech s rozšířenou působností, kteří tyto korporátní/občanské průkazy s niplatným korporátním českým občanstvím vydávají a vyžadují, aby občané měli tyto niplatné korporátní průkazy u sebe, naplňují svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu vlastizrady.
Úředníci se skrývají za Ústavní zákon č. 4/1993 Sb. České národní rady o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a tvrdí, že je vše v naprostém pořádku. Je ale třeba si uvědomit a znovu připomenout, že po 1. listopadu 1991 neměli vzhledem k §5, odst.1) zákona č. 424/1991 Sb. v paramentu ani senátu politici co pohledávat, proto všechny zákony, které přijali po 1.listopadu 1991 jsou od samého počátku niplatné. Je tedy niplatný i ústavní zákon č. 4/1993 Sb. Zločinecké spolčení politiků vlastizrádů si totiž protiprávně v rozporu s §5, odst.1 zákona č. 424/1991 Sb. uzurpovalo zákonodárnou moc a své nejtěžší zločiny vlastizrady a velezrady se dodatečně pokusilo ústavním zákonem č. 4/1993 Sb. legalizovat.
Důkazem tohoto tvrzení budiž i to, že když nyní politici hromadně ruší spousty takzvaných obsolentních, tedy podle nich niúčiných a nipoužívaných zákonů – což provádějí například Zákonem č. 276/2023 Sb. o zrušení obsoletních právních předpisů, tak tím kromě mnoha dalších zákonů zrušili například i klíčový Dubčekův ústavní zákon č. 327/1991 Sb. o referendu, ale zcela evidentě nipoužívaný ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Listina základních práv a svobod, který platil v České a Slovenské Federativní Republice, nechali stále platný ve sbírce zákonů i pro Českou korporaci. Je tedy stále účinný a platný, přestože tu Korporace ČSFR již přes 30 let není!

 

Jejich zá-Kony

 

• zákon č. 217/1921 Sb. – Versailleská mírová smlouva
  – Československo vzniklo po I. světové válce dohodou vítězných mocností, jako nidělitelné s uznanými hranicemi svého území.
• zákon č. 102/1922 Sb. – Mírová smlouva – Trianon
  – mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem, protokol a deklarace.
• Ústava Československé socialistické republiky – ústavní zákon č. 100/1960 Sb.
• Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci.
• Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Listina základních práv a svobod, článek 42, odst.1.
• Ústavní zákon č. 327/1991 Sb. o referendu
• zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích

 

Československo jako jediný NáRod na Světě má účinný a platný zákon č. 424/1991 Sb.

 

zákon č.424/1991 Sb. – právní výklad
1. díl	2. díl	3. díl	4. díl	5. díl	6. díl	7. díl

 

• Ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské Federativní Republiky
  – důkaz puče režimu politických stran a hnutí. Žádný vznik, jen zánik.
• Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod, článek 42, odst.1. – přenesený – vložený ústavní zákon č. 23/1991 Sb.

 

Skrze jejich Zá-Kony v náš Kon.

Poznámka:
Jaký je rozdíl mezi Kony a zá-Kony ?
My lidé již po celé generace žijeme mimo Kony. Co to znamená ?

 

Život v souladu s Kony	Život za-Kony
Kony nijsou žádné přísné předpisy. Jsou to pravidla, podle kterých žijeme v celém Vesmíru. Životní cesty jsou příliš různorodé na to, aby se lidé museli držet pouze předpisů. Všichni se snažíme o totéž Světlo a všichni se k němu jednou dostaneme. Silnice mohou být různé. Kony nám v naší snaze slouží jako nápovědy, které bychom měli v našem lidském životě používat, chceme-li Světlo dosáhnout. A tak, plníce tyto nápovědy – pokyny, se může naše cesta výrazně usnadnit, zpříjemnit a urychlit.   převzato z:   https://slovanskenoviny.cz Pokud někdo překročí Kon, to znamená, překročí mravní a duchovní pravidla soužití, vychází z pomyslného kruhu ven. Dnes již téměř celá společnost vyšla Za hranice Konu. Vlády si vytvořili vlastní ZáKony. Takové, aby ti, co je tvoří, mohli parazitovat na nivědomých lidech. A učí ty lidi žít mimo Kony. Posunuly mravní normy a duchovnost do takové míry, aby lidé nicítili Svědomí a niřídili se jím. Svět byl zkažen. Každý, kdo žije více než 50 let to ví. Ale mladí lidé nivědí, jaké mravy byly v minulosti a proto tento svět berou jako normu. A takto se postupně generace za generací dostává víc a víc mimo Kon.